Pojem “hudba”, jako organizovaná soustava zvuků, existuje snad už od doby, co lidstvo samo. Není pochyb, že lidstvo používalo sestavu tónů a rozličných “pazvuků” už za doby starověku, pravěku. Ale aby se z těchto skutečně jednoduchých a v mnoha případech i náhodných tónů vypracovala hudba, a vlastně celá hudební věda, jako známe nyní, muselo uplynout skutečně hodně času.

Počátek dějin hudby není možné nijak přesně datovat, ale pokud bychom do hudby zahrnuli i např.  tleskání a podobné rytmické kousky, skutečně se dostáváme až do dávné prehistorické doby, do pravěku.

Jak čas plynul, hudba se neustále vyvíjela a zdokonalovala. Prvním hudebním nástrojem by se bez pochyby dal označit lidský hlas, ale netrvalo dlouho, a světlo světa spatřily hudební nástroje v pravém slova smyslu. Přičemž za první z nich byla označena flétna. Další velký “puč” by se pak dal zařadit do období středověku, kdy hudba získala své pevné místo jako prvek zábavy.

Také samotná hudební a teoretická nauka nezůstávala pozadu, byť ve dřívějších dobách tato nauka patřila spíše do oblastí filozofických a jiných humanitních věd. Samotný vznik hudební vědy, muzikologie, je datován až od přelomu 18. a 19. století.

Tento umělecký směr je také často označován jako poslední jednotný celoevropský. A jeho doba přišla v 17. – 18. století. Jeho smyslem bylo navázání na období křesťanské renesance, ale rozhodně nezůstalo jen u křesťanství. I když se v tomto prostředí nacházejí nejčastěji a v nejlépe zachovaných proporcích.

Baroko zasáhlo celou Evropu a všechny možné oblasti tak silně, že spousta barokních památek a výtvorů ovlivňuje svět ještě nyní. Z malířství mohu vyjmenovat mistry Paul Rubens a Rembrandt, ze sochařství českého zřejmě nejvýznamnějšího tvůrce té doby, Brauna, a celou plejádu světoznámých umělců završuje barokní hudební tvorba se svým největším představitelem, Johannem Sebastianem Bachem.

Ale vrátíme-li se ke křesťanskému baroku a místech, kde je tento umělecký styl k vidění nejčastěji, nemůžeme si nevšimnout základního barokního prvku, bohatství a přeplácanosti. Baroko má za úkol šokovat svou rozmanitostí a množstvím. Typickým znakem barokní výzdoby v kostele jsou tzv. tlustí andělíčci.

Klavír patří mezi typické zástupce strunných hudebních nástrojů. Patří také mezi tzv. úderné nástroje, protože zde jsou jednotlivé tóny generovány rozechvěním strun údery kladívek.

Pro jeho historii nemusíme ani nikam hluboko “zaplouvat”, jeho mechanismus už je dobře známý v období 17 století, cemballo. Klavír, jak ho známe dnes, získal svou takřka finální podobu na konci 18. století, hrál na něj už Ludvig van Beethoven.

Rozsah klavíru se často různí, ale obsahuje přibližně 7 oktáv. Ty jsou skryty pod 52 klávesami. Délku a barvu tónů je navíc ještě možné upravit pedály.

Klavír, na rozdíl od jiných strunných a dechových nástrojů, obsahuje již přednastavené a předladěné tóny, které je potřeba jen jednou za čas doladit.

V současné době však dochází k postupné elektronizaci i některých hudebních nástrojů, a klavír není výjimkou. Už nyní je možné setkat se elektronickými klavíry, které mají takřka identický zvuk, a oproti takovému “křídlu” jsou na zlomek ceny.

Humanismu je směr, jehož význam a smysl je uveden už v jeho názvu. Jestli anglické slovo “human” znamená v překladu “člověk”, tak humanismus je myšlenkový a umělecký proud o člověku.

Objevil se už ve 12. století a existoval jako směr úzce spjatý s renesancí. Projevoval se především jako myšlenkový proud, který podporoval člověka v získávání a prohlubování znalostí, moudrosti. Podporoval emancipaci člověka.

Co se týče architektonického a budovatelského umění, od renesance se příliš nelišil. Díky lidské emancipaci dostávali sochy a vyobrazování andělů lidskou tvář. Častokrát se se objevoval úsměv.

Humanismu relativně aktivně existuje neustále, až do současné doby. Tomuto směru můžeme přičíst veškeré boje, a následné úspěchy, za podporování lidské suverenity, ochranu lidských práv a svobod, individualismus, a demokracii.

Až v druhé polovině 19. století se ve světě objevil především umělecký směr, který si kladl dosti obtížný cíl, popsat nepopisovatelné/nepopsané. Touto entitou jsou především různé lidské psychologické a subjektivní vjemy, které nelze zpracovat jinak. Patří sem například pocity, nálady, chutě, a vlastně smysly obecně.

Symbolismus se proti tomuto problému postavil čelem a velice pragmaticky. Rozhodl se, že bude tyto “nepopsatelné” vjemy popisovat mocí symbolů, obrázků a znaků.

A tento princip se ujal až do současné moderní, počítačové, doby. Jako příklad symbolismu současné éry by se mohly považovat “smajlíci”, emotikony. A s nimi už se bezpochyby každý z nás někde setkal. Ať je to na internetu, v komunikační klientech (Skype, ICQ), tak třeba i na běžné listovní zprávě nebo reklamě ve schránce.

Ale že jde o projev uměleckého hnutí symbolismu, to už ví málokdo.