Za období románské kultury, románského umění, je považováno 11. – 13. století našeho letopočtu. V tomto období Evropa patřila románské kultuře, která je charakteristická již od svého názvu, Roma = Řím. Tato kultura tedy vyšla z italského slavného období Říma a antiky, a postihla snad celou současnou Evropu, Česko nevyjímaje.

I když se z této umělecké epochy příliš nedochovalo, zřejmě nejtypičtějšími a stále známými rysy zůstaly románské stavby. A jelikož v té době byla největším nositelem kulturního bohatství církev, jsou to právě církevní budovy (kaple a kostely), se kterými se můžeme stále setkat, např. rotunda Sv. Jiří na hoře Říp.

A tím jsme se dostali až k charakteristickým budovám tohoto směru, k rotundám a bazilikám. Bazilika, která byla v té době méně častá, byla jakýmsi “druhým stupněm” budov, které se v tomto stylu budovaly. Byly spíše určené vyšším hodnostářům a významnějším místům. Rotunda tedy zůstala v obvyklejší formě, ale to jí nic neubralo na oblíbenosti, naopak. Vyznačuje se především svým těžko zaměnitelným kruhovým půdorysem a celkovou masivností, jako měl celý románský sloh ve znaku.

Masivnost a pevné antické základy však románské kultuře nedaly dostatek “sil”, aby v nějaké větší míře vydržela až do současnosti. Mohu budov bylo již zničeno/nahrazeno a vyjma církevních staveb se praktický žádné další nedochovaly, byď se v tomto slohu budovaly i budovy světské, měšťanské.

Toto hudebně-dramatické umění vzniklo už koncem 16. století, v období baroka, a stalo se velmi rychle oblíbeným po celém světě. Její “vtip” je v tom, že tvoří jakousi ideální kombinaci mezi hudební kompozicí a divadlem, dramatickým představením. V praxi to vypadá tak, že na jevišti probíhá klasické divadelní představení a herci text zpívají za doprovodu orchestru.

Největšího významu a rozmachu se opera dočkala až v 19. století, kdy se světu představil velký operní umělec Giuseppe Verdi. Jeho díla jsou neustále vyhledávaným “zbožím” a tento fakt potvrzuje i například Státní Opera Praha, která ve svém repertoáru má několik jeho děl.

Na webu www.opera.cz lze shlédnout několik krátkých videoukázek z oper.

Ale pozor, častokrát se stane, že neznalý člověk zamění operu s muzikálem. Muzikál je vlastně taková varianta opery, která je ale rozšířená o nezpívané texty a tanec. Jedná se tedy o takovou “všehochuť”.

Tento žlutavý a těžký kov se dnes využívá spíše průmyslově a jako některé zákonné povinné rezervy velkých bankovních společností. Jeho platební funkce je nahrazená nominálně takřka bezcennými papíry a slitiny kovů. Zlato přitom bylo uznávaným platidlem po mnoho tisíc let.

Když bylo zlato ještě nominálním platidlem a svět objevoval výhody tržního mechanismu, bylo třeba pro správnou funkci a existenci zlata stanovit tzv. Zlatý standard. A ten měl tři stupně, podle síly zlata, resp. jeho směnitelnosti:

1. Standard zlaté mince – bankovky byly vůči zlato  ve své nominální hodnotě jakkoliv směnitelné
2. Standard zlatého slitku – bankovky byly směnitelné jen za zlaté slitky
3. Standard zlaté devizy – bankovky nebyly směnitelné na zlato, jen za tzv. zlaté devizy

Po těchto 3 fázích, po skončení období Zlatého standardu, zlato takřka úplně zmizelo z běžného oběhu.

I multimediální dílo, jako je například film, je nutné považovat za umění. Zde se však nejedná o dílo jediného autora, nýbrž o dílo spoluautorské, skupinové. Ve filmu vystupují rozliční herci, jejichž výkony jsou podpořeny skupinou maskérů, a jejich vzezření, jako celkový dojem filmu, je více či méně umocněn množstvím zvláštních efektů, triků. Za tím vším stojí v blízkém pozadí režisér, který se stará o celkový dojem z filmu. Ten navíc bývá často ovlivňován a v blízké spolupráci se scénáristou.

Jako snad každé jiné umění, i filmové umění má svá ocenění. Tato ocenění mohou být dále ještě rozdělena podle země, ve které se já ocenění vydávají (v Německu Zlatý medvěd). Mezi ty největší a nejprestižnější však patří asi dvě, Zlatý lev jako zástupce ocenění evropského a Oscar, jako nejprestižnější ocenění americké kinematografie, filmografie. Kromě těchto dvou bych ale ještě neměl zapomenout na Hollywoodské ocenění Zlatý Glóbus, které je alternativou k výše uvedenému Oskarovi.

Gotické umění a gotická kultura v Evropě plynule navázala na románský styl a pokračovala ve svém “tažení” až do 16. století. I když se jednalo o styl navazující na původní silný a masivní, jeho rysy se staly spíše opakem. Tento stavební i umělecký styl se vyvinul v Itálii, Francii, a odtud se rozšířil do zbytku Evropy. A pokud byl opakem stylu románského a hlavními šiřiteli byla církev, tento styl znamenal přiblížení se k Bohu.

Silné a pevné zdi byly vyměněny za zdi slabšího rázu a byl odstraněn kruhový půdorys. V architektuře budov se objevují prvky jako lomený oblouk nebo fiály. Tyto fiály se pak ihned staly identifikačním znakem, který odlišoval gotické budovy od ostatních i jedním pohledem. Jsou to vlastně malé a početnější věžičky na střechách, které tvořily spíše okrasnou záležitost, než praktickou. Budovy tak získaly nový a honosnější vzhled, který navíc umožňoval vstup více světla a myšlenkově chtěl “prosvítit duši člověka vůlí Boží”.

V ostatních oblastech gotického stylu, malířství a sochařství, byl kladen větší důraz na jednoduchost, přirozenost, reálnost. Byl to styl, který se snažil co nejvíce se přiblížit člověku.

Klasicismus, toť odvrat od žánrů baroko, rokoko. Tento žánr způsobil v 17. stole v zemi svého vzniku, ve Francii, převrat. Na rozdíl od monumentálnosti, velkoleposti a přeplácanosti již uvedených dvou stylů, působil tento skromně, jednoduše, přátelsky a přívětivě k lidem. Však jeho hlavní myšlenky zdůrazňovaly a vyzdvihovaly lidský rozum a společnost.

Za všechny případy mohu uvést slavný citát “Myslím, tedy jsem.” slavného filozofa jména René Descartes. Byl hlavním filozofem tohoto proudu.

Období klasicismu bylo, díky své jednoduchosti a principu přiblížení se co nejvíce k lidem, obdobím rozmachu a rozvoje. Nastávalo relativní odvrácení od Boha, od stavby převážně religionistických budov, a klasicistními prvky byly zdobeny budovy veřejných prostranství, úřadů, nádraží, nemocnic apod.

Z umělecké sféry sem patřili například slavní hudebníci Mozart, Beethoven, z literární tvorby Moliére či Carlo Goldoni.